Maurská vodárna v lednickém parku - květen/červen 2019

24.05.2019 20:38

Vodárna v lednickém parku byla postavena na pravém břehu náhonu nejdeckého mlýna na řece Dyji, protékajícího za zámkem. K roku 1673 existovalo na náhonu blíže neznámé vodohospodářské zařízení, k němuž údajně patřily vodojemy v Nejdku a v Lednici. V letech 1719–1721 bylo opravováno nákladem přes 20 000 zlatých, ale kde přesně stálo, známo není. Na místě nynější vodárny však přinejmenším k roku 1756 existoval kamenný jez.

 

Počátky její stavby je možno klást do let 1784–1786, kdy byl podle dochovaných plánů tesaře Antona Dauma starý jez nahrazen novým splavem a spojen s novou vodárnou na vodní pohon, který představovalo jedno kolo na spodní vodu pohánějící čerpadlo. Dle Daumova projektu měla vodárna podobu dvoupodlažní budovy obdélného půdorysu, kterou kryla valbená střecha. V bočních průčelích obou podlaží bylo vždy po jednom okně. Vstup se nacházel v hlavním průčelí, přičemž zprava i zleva bylo pokaždé další okno. Dle účtů se stavělo už od září do prosince 1784, kdy celkový náklad činil 30 207 zl. 50 kr. K měsíci březnu bylo vyplaceno 12 477 zl. 29 kr., přičemž práce pokračovaly do roku 1786.

Dne 27. června 1816 se majitel panství, polní maršál Jan Josef I., kníže z Lichtenštejna rozhodl vodárnu renovovat. Stavební komise se skládala ze stavebního ředitele Josepha Kornhäusela, architekta Josepha Poppelaka a c. k. krajského stavitele Maxmiliána Wielsche z Opavy. Wielschemu kníže svěřil pravomoc k najímání řemeslníků dle jeho vlastního výběru. Dle Jana Josefa I. měli stavbu vést Wielsch a Poppelak, nicméně Wielsch musel vzápětí odcestovat do Opavy, a proto si vyžádal situační plán staveniště, který měl zahrnout terén od mostu na silnici z Lednice do Podivína po druhý most pod jezem. Tento projekt sice sám vyhotovil, ale na stavbu samotnou již jen dojížděl. Důvodem byly nepochybně další stavitelovy služební cesty, což dokládá např. převzetí dopisu od knížete 13. července 1816 v Litomyšli nebo další dopis zaslaný knížetem expres 6. srpna t. r., v němž navíc Lichtenštejn žádal Wielschův neprodlený příjezd do Lednice. Ze stavitelova přípisu o cestování mezi Lednicí a Opavou vyplývá, že cestoval po trase Lednice – Mušov – Pozořice – Těšice – Prostějov – Šternberk – Opava. Využíval tak přípřeží a ubytování na lichtenštejnských statcích.

Stavební práce na vodárně vyšly do roku 1817 téměř na 98 000 zl. Dle jejího vyobrazení z počátku 19. století od Franze Ferdinanda Runka byl tentokrát objekt spojen s bedněným nebo roubeným krytým mostem se šindelovou střechou. Po mostě vedlo z vodárny litinové potrubí k akvaduktu, čímž ho zásobovalo vodou. Hlavní dominantou celé stavby byla vysoká kvadratická věž vodojemu nad „mlýnicí“ vodárny.

Dle zprávy časopisu Moravia, ročník 7, číslo 54 ze dne 4. června 1844, byla na podzim 1843 dokončena „nádherná vodárna s pěkným mostem“. Byla stržena věž vodojemu a vodní kolo zakryto přístavbou lednice, která tvořila nový příčný trakt na návodní straně vodárny. Stavbu o čtvercovém půdorysu zakryla velice nízká, stanová střecha, přičemž se nápadným architektonickým prvkem staly v průčelí umístěné dekorativní polosloupky a oslí hřbety v maurském slohu. Ve stejném duchu byl rozčleněn a upraven též interiér. Vodárnu dále doplnil zmíněný otevřený most s dekorativním zábradlím. Zrušení vodojemu i změna v konstrukci mostu byla nepochybně podmíněna technickými změnami v provozu akvaduktu, pro nějž měl být vodojem zejména určen. Stavební plány zřejmě knížeti předložil architekt Georg Wingelmüller, mj. autor současné podoby lednického zámku.

O osmnáct let později (1861) byly vypracovány plány na obnovu lednice vodárny. Vodárna je v legendě na tehdejším plánu označena jako Lázně s čerpadlem. Samostatně stojící objekt vedle vodárny je pojmenován jako Strojovna parního stroje. Projekt byl schválen 22. června 1862. Dle půdorysu a řezu byl u vodárny most se zábradlím. Na straně vodárny na mostovku navazoval dřevěný ochoz. Další nutné opravy jsou datovány do 80. a 90. let 19. století. V letech 1901–1902 se technologie vodárny definitivně modernizovala – do lednice byla osazena Girardova turbína s přídavným benzínovým motorem.

Z mladších oprav je možno uvést rok 1956: dne 25. června byla povolena stavba vodní elektrárny na protějším břehu náhonu naproti staré vodárně. Mělo zde zůstat původní zařízení, upraveno mělo být jen zařízení na čerpání vody pro areál zámku. Technický projekt byl schválen 22. února 1958.

Vedle opravy lednických katakomb pod skleníkem (autor o nich psal v MK 3/2018 – pozn. red.) a obnovy tzv. Hubertovy šopy (MK 2/2018 2 pozn. red.) v místním parku se i v případě maurské vodárny počítalo s její nutnou celkovou rekonstrukcí. Finanční a majetkoprávní záležitosti tomu zatím zabránily. A tak i v případě tohoto objektu, upomínajícího svou výzdobou na dobu historismu a zájmu o daleký Orient, nezbývá než čekat. Dnes je nepochybně neprávem ve „stínu“ jiné orientální stavby – mešity s minaretem. Jak ale dokládají dobové pohlednice, byla i vodárna vyhledávaným turistickým cílem.

Pramen:

Borský, Pavel: Vodárna čp. 433 (k. ú. Lednice). Stavebně-historický průzkum, Brno 2012, nepublikovaný rukopis.