Historie lichtenštejnské cihelny a keramičky v Poštorné - listopad/prosinec 2018

29.11.2018 21:51

V letech 1866-1867 nechala lichtenštejnská knížecí dvorská kancelář provést geologický průzkum u Bořího lesa na katastru tehdejší dolnorakouské obce Poštorná, dnes součásti města Břeclav. Průzkum prokázal naleziště kvalitní cihlářské hlíny a již v roce 1867 proběhl první zkušební výpal ve valtické knížecí cihelně pod vedením cihlářského mistra Ewalda Hitscheho. Následovala stavba samotného podniku a v následujících letech i rozšíření sortimentu o krytinu, dlaždice, obkladačky, drenáže a další stavební prvky.

První cihelnou pec zbudovali zedničtí mistři Josef Schleps a Josef Bürzerl; stoje dodal Adamov. O chod závodu se staral správce valtického velkostatku Jan Protiwinsky a jako mistr zde pracoval jistý Schwarzer z Vídně. Jak tato první cihelná pec vypadala, zobrazují nedatovaný Situační plán cihelny v Bořím lese a rovněž plán s názvem Cihelny v Bořím lese - objekt pro hnětací stroj, lis a vyprodukovaný materiál. Na základě toho víme, že se skládala ze zastřešené těžební jámy, jejíž půdorys měl tvar čtverce, a hnětací stroj byl poháněn koňskou silou. Nechyběl ani lis na cihly a nedaleký zdroj vody v podobě studny. Druhou částí byla sušárna cihel (64,5 x 7 m) a o kousek dál se nacházela samostatně stojící pec. Celková výrobní kapacita měla činit 51 200 kusů cihel. První zakázka byla určena pro Vídeň na stavbu kostela v Brigittenau, jednom z jejích městských obvodů. Dokonce se vozily i vagony surové hlíny do Vídně! V cihelně se ze začátku topilo pouze dřevem z okolních revírů.

Kníže Jan II. z Lichtenštejna se rozhodl investovat do místního podniku nemalý kapitál, jenom počáteční stavební práce a vybavení vyšlo knížecí pokladnu 7 593 zlatých, čímž se z běžné cihelny, jakých bylo na knížecích panstvích několik, postupem času staly světoznámé keramické závody. Významné zdokonalení provozu následovalo v letech 1869 a 1872; zavedeny při něm byly emailové pece, zlepšilo se sušení výrobků a vznikly další čtyřkomorové pece, vytápěné dováženým uhlím. Přistavěna byla také nová stáj pro koně a ubikace pro dělníky. Výrobní zisk zapříčinil rozšíření výroby, a to o kanalizační kameninu v roce 1876. V této době byl podnik v pronájmu. Nájemcem se stal (od 1. 10. 1875) Ing. Josef Theodor Lininger z Vídně, který vedení cihelny svěřil Ing. Vavřinci Scharfovi. Zmíněný stav ale neměl dlouhého trvání a po neodborném vedení přešel po třech měsících podnik zpět do správy knížete Jana II. z Lichtenštejna. Nebylo to ale poprvé. Již v od července 1870 podnik prozatímně vedl Leonard Pflüger, který se ale neosvědčil a ani po necelém roce z vedení odešel, a to navíc s finančním deficitem. Na jeho místo nastoupil Vilém Kraus, následně nahrazen již jmenovaným Scharfou. Dnem 1. června 1876 byla cihelna dokonce vyčleněna z řízení valtického velkostatku a svěřena správci Karlu Czernemu, majiteli továrny na kameninu v Čejči. Ten si jako účetního dosadil Roberta Frieba a nastala další etapa rozvoje podniku.

Zpočátku fabrice chyběli dělníci, kteří dávali přednost lépe placené práci na výstavbě železnice z Břeclavi do Hrušovan nad Jevišovkou. Proto tu byli zaměstnáni i dělníci z Vídně a Itálie. V roce 1873 tak pracovalo v keramičce pouhých 60 dělníků, v roce 1884 o stovku víc, v roce 1890 tu bylo evidováno 500 dělníků a na počátku minulého století již jejich počet dosáhl 700 až 800 a k zaměstnancům navíc patřilo 13 úředníků a 14 vedoucích techniků. Část pracovníků bydlela v tovární kolonii ve dvaceti obytných domech se sedmdesáti sedmi byty.

I nabídka produktů se dále rozšiřovala. Jestliže v roce 1867 započala výroba vypálením prvních cihel, tak před rokem 1914 mohly podnikové katalogy nabídnout např. chodníkové a mozaikové desky a dlaždice (roční produkce přibližně 250 000 m²), kameninové roury a zvonivky (ročně asi 500 vagonů rour od 50 do 600 mm v průměru či 500 000 kusů zvonivek), krytinové a drážkové břidlice (3,5 milionů kusů za rok), drenáže a stavební tvárnice, kachlové a jiné glazované výrobky (roční produkce zhruba 400 000 kusů).

Lichtenštejnské výrobky se staly vyhledávaným zbožím po celé Evropě, ba poptávka se rozšířila i za hranice Starého kontinentu; exportovány byly zejména od roku 1901 po železnici. Uplatnění ovšem našly též na nově vznikajících stavbách na lichtenštejnských panstvích, a to podle plánů knížecího architekta Karla Weinbrennera - kostel Navštívení Panny Marie v Poštorné z let 1894-1898 je toho velmi názorným příkladem.

V lednu 1907 zakoupil kníže Jan II. keramickou továrnu v Rakovníku (založenou v roce 1882) a jejího bývalého ředitele Lea Poppera jmenoval generálním ředitelem obou závodů. Obě keramičky se na počátku 20. století více zaměřily na vývoz šamotových cihel a ohnivzdorného materiálu, příp. kachlových kamen. Před první světovou válkou tak lichtenštejnské podniky dosáhly vedoucí pozice na trhu. Vše ale změnil sarajevský atentát v roce 1914.

Po první světové válce, konkr. V roce 1920, se Valticko včetně Poštorné a místních keramických závodů stalo součástí československého státu. Uvedená změna politicko-hospodářských podmínek zapříčinila, že kníže Jan II. ztratil o obě fabriky a důl u Rakovníka zájem a již v  témže roce pod cenou prodal celý závod Živnostenské bance – za 7 300 000 rak. Korun s platností kde dni 1. 1. 1919. Tak vznikly Rakovnické a poštorenské keramické závody akciové. Do Rakovníka byla následně převedena i velká část sortimentu včetně strojů, což mělo za následek úpadek výroby. Čtyři roky nato byla zrušena produkce dlaždic a v dalších letech došlo k útlumu výroby keramiky. V provozu zůstala jen výroba cihel a kanalizační keramiky. Zřejmě nejvýznamnější zakázkou z meziválečného období bylo dodání materiálu na stavbu paláce Morava v Brně od architekta Arnošta Wiesnera.

Ve třicátých letech 20. století přechází podnik z parního pohonu na elektrický; v jeho čele v té době stál správce Josef Panoch. Došlo i k rapidnímu snížení počtu zaměstnanců, a to na zhruba 250 dělníků a 15 úředníků.

Během protektorátu byla továrna v německé správě, po skončení druhé světové války přešla do rukou československé státní správy – technickým vedoucím byl jmenován František Forejt. Nejprve byla začleněna do Moravskoslezských cihelen n. p. K zajímavostem patří, že se tu v letech 1948-1950 zhotovilo asi 250 000 střešních tašek pro střechu válkou poničeného dómu sv. Štěpána ve Vídni – dodnes jde o nepochybně jednu z nejznámějších a nejvýznamnějších zakázek bývalého lichtenštejnského závodu. V roce 1950 pak došlo k vyčlenění rakovnické pobočky, čímž vznikly samostatné Poštorenské keramické závody, n. p. Následovalo rozšíření cihlářské výroby a poté i výroby kanalizačních rour. V 60. letech minulého století naopak cihlářská produkce zanikla, zato byla zahájena výroba chemické kameniny, čímž se stal jihomoravský závod největším producentem chemické kameniny v tehdejším Československu. V sedmdesátých (podnikovým ředitelem Pavel Krpčár) a osmdesátých letech se zde setkáváme s těmito sortimenty: kanalizační, chemická a hospodářská kamenina; posléze se významným vývozním artiklem stala kamenina zahradní.

Další změnou prošel podnik po roce 1989. V 90. letech se v souvislosti se změnou tržního hospodářství snížila poptávka po nabízené kamenině. To mělo za následek, že se v roce 1998 uskutečnila celková restrukturalizace podniku a provozy s neproduktivní výrobou zanikly. Místní keramická tradice tak přešla na původně dceřinou společnost PKZ Poštorenských keramických závodů a. s. - užitková keramika, dnes PKZ Keramika Poštorná a.s. existující dodnes.

 

Prameny:

Moravský zemský archiv, fond F 115 Lichtenštejnský stavební úřad Lednice, inv. č. 6692 a 6693.

Almanach 100 let PKZ Poštorná. Ed.: Miroslav Krejčí. Břeclav 1967.

Almanach 110 let PKZ Poštorná. Ed.: Miroslav Brůček. Břeclav 1977.

VOLDÁN, Vladimír: Z minulosti poštorenských keramických závodů, n. p. v Poštorné. In: Kol. aut.: Pohledy do dávné i nedávné minulosti. Mikulov 1963, s. 6-19.

https://www.pkz-keramika.cz/historie-firmy.html