Gloriet v Širokém lese - znovuobjevená stavba Lednicko-valtického areálu - září/říjen 2019

30.11.2019 20:32

Za Starou Břeclaví (součástí města Břeclav) při cestě do Ladné a dále do Podivína se po levé straně nachází letiště a nepříliš rozlehlý pás lesního porostu, na mapách uváděný jako Široký les. Pravděpodobně jen málo lidí ví, že jde o pozůstatek relativně rozsáhlé bývalé lichtenštejnské obory -bažantnice. Ta se navíc původně nacházela na poloostrově, který byl z jihu a ze západu chráněn dnes již neexistujícím Starobřeclavským rybníkem. Ve středu obory vznikla odpočinková stavba, nazývaná jako gloriet.

 

Nejpravděpodobněji jej nechal vybudovat Alois I. Josef kníže z Lichtenštejna na konci 18. století. Místo nebylo vybráno náhodou, neboť budova původně stála ve středu uvedené rozlehlé obory.

Zda tomu tak skutečně bylo, nebo jde o stavbu mladší, ukáže snad až případný budoucí objev v rozsáhlém archivním materiálu. Nicméně právě koncem 18. století se na knížecích panstvích rozmohl jakýsi stavební boom tohoto typu objektů, jenž pak ještě nějakou dobu pokračoval.

Na jih od Břeclavi nechal kníže Alois I. Josef podle plánů stavitele Johanna Christopha Fabicha z roku 1786 vystavět nevelkou, částečně dřevěnou voluptuární, čili odpočinkovou, stavbu nazývanou Belvideur, Herzgloriett, příp. pouze letohrádek (Lusthaus). Již o pět let později na jejím místě vznikl na přání dalšího knížete, Aloisova mladšího bratra, polního maršála Jana I. Josefa lovecký zámeček Pohansko. V letech 1790–1792 vyrostl další gloriet v Bořím lese a v letech 1794–1795 podle plánů architekta Josepha Hardtmutha Dianin, neboli Hvězdný či Sluneční chrám v lednickém parku.

Výše zmíněný gloriet za Břeclaví tedy předpokládanou dobou výstavby v poslední čtvrtině 18. století předchází rozsáhlé stavební aktivitě knížat z Lichtenštejna na jihu Moravy. Za Jana I. Josefa byl tento pavilon - lusthaus v Širokém lese opraven a nepochybně sloužil jako drobný odpočinkový altán, čímž by zapadal do nově se tvořící krajinné kompozice, kterou dnes označujeme jako Lednicko-valtický areál. Z uskutečněných renovačních prací je záznam pouze k roku 1813, kdy mezi 10. a 15. květnem na glorietu pracovali dva nádeníci. Ti měli za 1 zlatý a 57 krejcarů obnovit a zpevnit kamenné části stavby, a zabránit tak jejímu možnému naklonění. Zda, kdy a podle plánů kterého knížecího architekta byla budova během let opravována, potažmo přestavována, není známo.

Nejcennějším zdrojem informací o stavebním vývoji glorietu jsou dva dobové plány z produkce lichtenštejnské stavební kanceláře, na nichž je objekt vyobrazen. Na prvním, nedatovaném a nesignovaném, vidíme jeho podobu ve dvou variantách. Jednak jako patrovou stavbu se zděným klenutým přízemím a bedněným plochostropým patrem a jednak jako zděný přízemní objekt uzavřený jehlancovou střechou, jejíž podoba vcelku odpovídá dnešnímu dochovanému stavu. Druhý plán s dlouhým názvem – Úpravy letohrádku v Širokém lese, včetně snesení horní části saletu s ponecháním přízemní stavby nově pokryté šindelem – je datován do roku 1854 a signován architekty Josephem Poppelackem a Hauserem. Na základě předběžného rozpočtu měly práce za snesení prvního patra vyjít knížete Aloise II. na 209 zl. 7 kr. konvenční měny a v případě nového zastřešení stavby se počítalo se sumou 471 zl. 3 ¼ kr.

Gloriet byl vystavěn na osmibokém pravidelném půdorysu s orientací hlavních os ve směru sever – jih a východ - západ. Před výše zmíněnými úpravami byl objekt řešen jako dvojpodlažní, kdy spodní úroveň tvořila asi tři metry vysoká podnož, přístupná z úrovně terénu. Přízemní vnitřní prostor sestával z jedné místnosti, zastropené osmibokou kupolí. Horní úroveň budovy byla zpřístupněna vnějším masivním zděným schodištěm. V severozápadním rohu vstupní předsíně byly při nedávné rekonstrukci objeveny pozůstatky původně otevřeného topeniště, jehož dříve přímý sopouch byl při přestavbě v roce 1854 překlenut do nově zřízeného komínu. Topeniště bylo zřejmě využíváno jak k přípravě ulovené zvěřiny, tak k vytápění interiéru glorietu. Původní řešení horního podlaží není bezpečně známo. Výkresová dokumentace stavebních úprav z poloviny 19. století zobrazuje horní podlaží jako dřevěnou hrázděnou konstrukci (s okny v každé ze stěn) opláštěnou prkny a uzavřenou jehlancovou střechou.

Na podzim roku 1854 došlo ke snesení patrně dřevěné konstrukce patra glorietu, přičemž zděná přízemní část zůstala zachována a byla opatřena novou střešní konstrukcí. Odstraněno bylo též předložené nástupní schodiště, včetně vestavěné komory. Vstupní předsíň přízemního soklu zůstala v původní podobě, zato boční vstup byl zazděn a pro hlavní vstup do objektu byl využit dveřní otvor do někdejší komory v čele předsíně. V tomto stavu se gloriet dochoval až do roku 2011, což dokládá, že kníže Alois II. již neměl zájem o obnovu stavby v její voluptuární podobě. Stal se z ní objekt s hospodářským využitím.

Po vzniku Československé republiky byly definovány nové požadavky na způsob využití areálu bažantnice v Širokém lese. V roce 1924 se zde provedly vrty čtyř průzkumných jímacích jam a o tři roky později byla ministerstvem zemědělství a Zemským úřadem v Brně povolena výstavba objektů pro odběr podzemní vody v této lokalitě. V roce 1928 bylo dáno do provozu jímací zařízení (fungovalo do května 1987) a v listopadu 1931 předala správa lichtenštejnského polesí bývalou knížecí bažantnici v Širokém lese do majetku města Břeclav. V její severní části bylo v lednu 1934 ministerstvem veřejných prací zřízeno Státní veřejné pomocné letiště v Břeclavi.

V roce 2010 se majitelem centrální plochy původní bažantnice stal Jiří Krevňák. Rok nato zahájil obnovovací práce s cílem vytvořit tady malou oboru pro chov divoké lesní zvěře. Již v lednu 2011 byly provedeny průzkumy a zaměření stávajícího stavu glorietu, v březnu 2013 se začal renovovat a od října 2016 došlo na zhotovení mobiliáře. Stavba, kterou i odborná veřejnost považovala za zaniklou, byla ze značné části obnovena do své podoby z roku 1854. Stejně jako tehdy sloužila jako odpočinkové místo pro knížete z Lichtenštejna, slouží dnes pro svého nového majitele.

 

Prameny:

Moravský zemský archiv v Brně, fond F 115 Lichtenštejnský stavební úřad Lednice, karton č. 70 a mapy inv. č. 1273-1274 (k roku 1854); fond F 30 Lichtenštejnská ústřední účtárna Bučovice, kniha, inv. č. 2355 (rok 1813); fond F 43 Velkostatek Břeclav, situační mapa, inv. č. 1429 (Vogel 1817).