Cihelna Otty Vodvářky a Víta Petrjánoše v Moravské Nové Vsi - listopad/prosinec 2017
Někdy v polovině 19. století vznikla v Moravské Nové Vsi obecní cihelna, a to v části obce, které se říkalo Ukrajina, tj. dnešní ulice stejného jména. První cihly zde pálili usedlí havíři, následně sem obec dosadila cihlářského mistra, který měl cihelnu ve své vlastní režii, a platil obci za 1 000 kusů cihel 12-15 zlatých. Ročně se mělo vyrobit kolem 25 000 ručně dělaných kusů cihel, přičemž 20 zlatých (zřejmě za 1 000 kusů) museli platit „přespolní“; místní měli výrobu levnější. Cihelna byla během své existence několikrát pronajatá, a to až do roku 1910, kdy výroba ustala. Pec a okolní objekty se rozebraly a materiál se prodal. Po roce 1918 zde došlo k výstavbě nových domů. Nešlo ale o jedinou cihelnu v obci...
V roce 1895 v obci vznikla nová, již kruhová cihelna Otty Vodvářky. V roce 1919 vybudoval naproti nádraží malou parostrojní cihelnu Tomáš Sečkař, kterou později nekoupil nikdo jiný než zmíněný Vodvářka. Stalo se tak s velkou pravděpodobností v roce 1923, neboť daný rok koresponduje se záznamem z obecní kroniky, kde je spolumajitelem jedné z místních kruhových cihelen uveden právě Otto Vodvářka společně s Josefem Wolfem. O dva roky později došlo k její modernizaci, přičemž denní výroba stoupla na 15 000 kusů cihel. V provozu byla až do roku 1941, potažmo 1942, kdy došlo k úřednímu zastavení na příkaz ministra hospodářství a práce. Ještě v roce 1938 zde pracovalo 35 lidí, z toho 2 úředníci a 33 dělníků. Cihelna měla čtrnáctikomorovou pec typu Hoffmann s kapacitou cca 65 000 kusů cihel; tzn. za rok asi 2,5 milionu cihel. Nechyběla lisovna, strojovna s kotelnou a sušárny.
Po osvobození obce Rudou armádou se uskutečnily neúspěšné pokusy obnovit v ní trvalou výrobu. Podle zápisu s datem 25. ledna 1958 byly objekty bývalé cihelny již od roku 1950 bezplatně pronajaty Uhelným skladům v Brně, n. p., které tady dělaly cihly nazývané mourovky, od roku 1953 do 30. listopadu 1957 tu měl vyrábět mourovky Okresní průmyslový podnik Břeclav a od 1. prosince 1957 byla výroba pozastavena.
Daná problematika není ale tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Například v obecní kronice je pouze uvedeno, že (už)v roce 1952 byla výroba zastavena. Přesto již v březnu 1951 požádaly Poštorenské keramické závody, n. p., o přidělení nevyužitých kolejnic a vozíků z novoveské cihelny. O měsíc později naopak bylo Krajským národním výborem v Brně požadováno zprovoznit veškeré cihelny svého okresu, jež byly provozuschopné! Jedním z podniků mohla být teoreticky i bývalá fy. Otty Vodvářky. Ta podle okresního zjištění mohla po obnovení výroby vyprodukovat kolem 16 000 kusů cihlářského sortimentu denně, přičemž investiční náklady by se pohybovaly ve výši 250 000 Kčs, a to i přesto, že chyběla stálá pracovní síla a potřebná technika (bagr či vlečka). Případný provoz měl být zajištěn Stavebním komunálním podnikem v Břeclavi, nicméně se tak nestalo.
Další snahy o obnovení předválečné výroby se uskutečnily v roce 1954, kdy 14. června došlo k prohlídce stavu cihelny. Ve vypracované zprávě mj. stojí, že: „toho času používají ji n. p. Uhelné sklady v Brně...“ Zdá se tedy, že nájemní smlouva tomuto podniku neskočila roku 1953, jak uvádí mladší korespondence, ale nejdříve v roce 1954. Tak, či tak, následně došlo k převedení celého areálu na břeclavský okresní průmyslový podnik, ačkoli ten se proti tomu z finančních důvodů stavěl záporně. Přesto již v roce 1957 o prostory projevila zájem Místní národní výbor Moravská Nová Ves a dále „Sdružená JZD“ (Týnec, Břeclav, Moravská Nová Ves, Hrušky, Rakvice, Přítluky, Tvrdonice), která (Sdružená JZD) nakonec movitý a nemovitý majek v únoru 1958 získala do své správy. Ještě do 26. července téhož roku stačily vyrobit 971 700 kusů surových cihel, první výpal v peci proběhl 14. dubna. V cihelně pracovalo zhruba 37 lidí a ve správě JZD měla být cihelna až do konce 70. let.
Druhou nejstarší kruhovou cihelnu v obci vlastnili bratři Králové a vyráběly se v ní tzv. kotovice. K roku 1923 je v obecní kronice uveden jako majitel pouze Jan Král. Před rokem 1929 koupil Králův podnik majitel parní pily František Petrjánoš, který ho následně nechal zbořit a na jeho místě vystavěl již moderní kruhovou parní cihelnu se sušárnami. Nová firma byla v provozu od 31. března 1929 a její denní produkce činila 10 000 až 13 000 kusů cihel; roční pak okolo 1-2,5 milionu kusů. Výroba trvala do roku 1941, potažmo 1942, kdy byla taktéž úřadně pozastavena výroba. V roce 1938 zde byl zaměstnán 1 úředník a 32 dělníků, celkem tedy 33 lidí. Cihelna měla dvanáctikomorovou pec, taktéž typu Hoffmann, se střední délkou peciště kolem 6 m a kapacitou cca 60 000 kusů cihel; komín byl vysoký 50 m. Sušárny byly jak osmadvacetikomorové přírodní (kapacita zhruba 80 000 kusů), tak dvanáctikomorové umělé (kapacita 38 000 kusů cihel). Teprve 6. listopadu 1945 převedl František Petrjánoš veškerý majetek na svého syna Víta.
Co se týče poválečných snah o obnovení provozu, podařilo se z důvodu nedostatku paliva až na jaře 1948. V rámci plnění dvouletého výrobního plánu se do konce roku 1948 počítalo s výrobou 1 milionu cihel, nicméně návrh byl splněn údajně jen na 93,4 % z důvodu mj. opožděné dodávky strojů; pro rok 1950 bylo počítáno s výrobou 1,5 milionu cihel. Další léta se měla produkce navyšovat. Plnění plánu obstarávalo 28 zaměstnanců (25 dělníků včetně topiče a strojníka, 2 úředníci a 1 mistr). V roce 1963 však cihelnu poškodil požár. O pozemky vyhořelého podniku mělo o dva roky později zájem JZD v Týnci, jež zde zamýšlelo postavit sušárnu brambor. Dnes je část prostoru bývalého podniku využívána jako sběrný dvůr městyse, v prostoru tehdejšího hliniště jsou instalovány solární panely.
Prameny a literatura:
Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, fond A 4 ONV Břeclav, kart. 28, inv. č. 282; neuspořádaný fond B 38 AO Moravská Nová Ves, kronika obce 1922-1935; fond NAD 181 MNV Moravská Nová Ves, kronika obce 1936-1976.
Hrdlička, Milan: Moravská Nová Ves. Znojmo 2001.
Nekuda, Vladimír a kol.: Břeclavsko. Brno 1969.