Nový dvůr a chov ovcí merino - červenec/srpen 2018
Lednicko-valtický areál nebyl pouze místem s mnoha loveckými zámečky a jinými odpočinkovými stavbami. Toto území vedle zámeckých parků v Lednici a v nedalekých Valticích tvořily a stále tvoří též rybníky, lesy, vinice, polnosti a pastviny. Právě zde, v rostlinné a živočišné výrobě, je nutné hledat finanční zdroje, díky nimž mohl areál vzniknout do podoby, kterou jezdí obdivovat turisté z celého světa. Nepochybně nemalý peněžní zisk knížeti z Lichtenštejna plynul i z chovu ovcí merino...
Jde o ekonomicky významné plemeno ovce domácí, jež je vysoce ceněno pro svou jemnou bílou, béžovou nebo světle šedou vlnu. Typickým znakem je tlama porostlá vlnou až po čenich. Samotné plemeno podle odborníků a chovatelů pochází s největší pravděpodobností z Afriky, odkud se ve středověku dostalo do Španělska. Jeho případný vývoz odsud byl až do začátku 19. století přísně zakázán. To ale neznamenalo, že se nepodařilo některá stáda ovcí propašovat ze země dále do Evropy. Totožným způsobem získal první chov i jeden z velitelů jezdectva rakouské protinapoleonské armády a pozdější kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna, který v roce 1798 přijal do svých služeb zahradního architekta Bernharda Petriho.
Petri ze své nové funkce hospodářského rady navštívil Anglii, kde se u něj dostavil zájem o chov ovcí, s nímž po návratu seznámil i prince Jana Josefa. Jisté je, že jím byl následně vyslán do Španělska, kde měl získat chovné stádo. Petri absolvoval cestu v letech 1801-1803, a to v převleku za studenta či anglického obchodníka s vlnou. Ve Španělsku koupil stádo čítající 416 kusů ovcí a beranů a od Madridu s ním vyrazil směrem k Avignonu, Lyonu, Basileji a Ulmu, kde se nalodil a po Dunaji mířil na východ. Do dolnorakouského Loosdorfu se mu tak v roce 1803 podařilo ovce dostat bez větších ztrát. Cestovní náklady vyšly přibližně na 24 000 zlatých, ovšem již v červnu 1804 měla část stáda (143 beranů a 92 ovcí) hodnotu 32 214 zlatých!
Po náhlé smrti Aloise I. Josefa, knížete z Lichtenštejna se jeho o rok mladší bratr Jan stal hlavou panující větve rodu, a mohl tak mj. rozšířit chov ovcí i na ostatních knížecích panstvích. Záhy navázal jak na stavební činnost, tak na započaté reformy svého bratra v otázkách hospodářských. Přímo v dnešním Lednicko-valtickém areálu je s tímto počinem nejvíce propojena hospodářská stavba Nový dvůr, zdobená jako mnohé další budovy v této oblasti neoklasicistními prvky.
Nový dvůr není loveckým zámečkem, ale statkem, někdy uváděným i s přídomkem osvícenský, který vznikl podle plánů architekta a knížecího stavebního ředitele Josepha Hardtmutha v letech 1809-1810. Přesněji řečeno, Hardtmuth byl pověřen přestavbou a zřejmě i s ní spojenou případnou modernizací původního poplužního dvora. Historie objektu je tedy starší a sahá před rok 1800. Zdejší kruhová rotunda je pak dílem dalšího knížecího architekta – Franze Engela – a vznikla přesně o deset let později po Hadtmuthových úpravách. (Vedle rotundy byl v letech 1819-1820 probourán i nový a dnes již neexistující portál.)
Knížecí vychovatel Johann Haderer v roce 1829 v tehdy oblíbeném kulturním revue s názvem Die schönsten Bauten und Gartenanlagen Seiner Durchlaucht des regierenden Fürsten Johann von Liechtenstein napsal: „Nový dvůr, vlastně nádherný poplužní dvůr, se začal stavět v roce 1809 a je tvořen čtvercovým půdorysem se dvěma hlavními průčelími. Na hlavní straně směrem na Valtice se uprostřed nachází sýpka na ovoce, na kterou zprava i zleva navazují arkády. Druhé průčelí je nasměrováno na Lednici, přičemž uprostřed se nalézá zvenku polokruhový předstupující portikus s pilíři, ze kterého uprostřed vycházejí velké skleněné dveře do kruhového sálu (jde o Rotundu – pozn. aut.). Naproti nim jsou dvoje boční dveře vedoucí do stájí pro krávy, které jsou s hlavním sálem spojeny centrálně (myšleno, že dveře pohledově směřovaly do středu rotundy – pozn. aut.). Tři velké skleněné dveře osvětlují sál a tři otvory umožňují přístup světla do stáje, kterou je tak možné si prohlédnout. Dvacet švýcarských krav je ustájeno nad koryty z červeného mramoru, která jsou umístěna proti třem skleněným dveřím. Na obou stranách této budovy se nacházejí arkády. Každá z obou bočních částí dvora má délku 5 sáhů. Ve zmíněných arkádách se nacházejí vstupy do jednotlivých oddělení stájí pro ovce, ve kterých se nachází 1 000 kusů ovcí vzácné rasy (tj. merino – pozn. aut.). Vedle se nacházejí byty pro místní personál. Přístupy do stájí jsou jen z vnitřní strany dvora; celková plocha zaujímá 2 500 sáhů čtverečních. Vnější strana připomíná palác. Ze zdejšího místa je kouzelně krásný pohled a dobře udržované stezky vedou odtud do všech směrů okolní nanejvýše překrásné krajiny.“
Podle informací z dopisu schváleného řídícím dvorním radou Theobaldem von Walbergem dne 16. června 1814 bylo mj. 298 kusů wilfersdorfských ovcí merino, z toho 42 beranů, po tři měsíce ustájeno právě v ovčíně na Novém dvoře. Po určitém čase jim byla ostříhána vlna. Tuto „nejkvalitnější vlnu“ následně koupil vídeňský obchodník Israel Ignaz Liebmann za 225 zlatých vídeňské měny za centýř (56 kg). Obchodování mělo pokračovat i v následujících letech. A co se týče Liebmanna, ten byl dokonce za rozvoj obchodu a vlnařského průmyslu císařem Františkem I. povýšen v roce 1817 do šlechtického stavu.
Ze strany Lichtenštejnů zřejmě nebyla snaha, a to ani v době největší poptávky po vlně, stáda zvětšovat. Jaký k tomu měli důvod? Je třeba připomenout, že ani stavbou, či přesněji přestavbou Nového dvora nedošlo k přílišnému zvětšení kapacit k chovu, neboť novostavba jen nahradila původní ovčín - poplužní dvůr. Další dvory se na valtickém panství nacházely přímo ve Valticích, dále v Reinthalu a Herrbaumgartenu. Jedním z důvodů mohla být skutečnost, že větší stádo pochopitelně potřebovalo další pastviny, což mohlo pro velkostatek představovat jistou zátěž. Navíc se zdá, že byla dána přednost kvalitě před kvantitou. Odpověď na danou otázku je tedy patrně velmi prostá: nebylo nutno zvětšovat prostory, ale naopak se věnovat chovu finančně rentabilnějšího plemene ovcí. V pozdějších dekádách se navíc stavy stád snižovaly tak, že v roce 1863 bylo na panství již jen 2 530 kusů ovcí.
S chovem byla taktéž spojena snaha modernizovat samotné zemědělství, ať už šlo o hnojiva nebo krmiva. V tomto směru byl velice činný právě Petri, který své poznatky publikoval jak knižně (např. Opravdová filozofie zemědělství z roku 1824 či Údržba, péče a chov ovcí z roku 1831), tak časopisecky. Sám Petri se věnoval chovu ovcí merino i na vlastním hospodářství v dolnorakouském Theresienfeldu – od roku 1808, kdy byl penzionován. V první řadě byl ale zahradním architektem, přičemž mezi jeho realizované projekty pro knížete Jana I. Josefa patřily krajinářské parky v Lednici, Adamově, Kolodějích či v Nových Zámcích u Litovle.
Dále se (nejen) na valtickém panství rozmohl chov skotu - strakatých krav švýcarské rasy s vyšší dojivostí, pro niž byla vybudována několikrát zmiňovaná Rotunda v Novém dvoře. A byl to kníže Jan, který začal s chovem anglických plnokrevníků, kdy ze zakoupených 200 kusů si vybral ty nejušlechtilejší a zbytek prodal.
Nový dvůr tedy původně nebyl spjat s chovem koní, ale s finančně mnohem výdělečnějším chovem ovcí „vzácné rasy“, tzn. plemene merino. Z něho Jan I. Josef nepochybně nejvíce profitoval v době probíhajících napoleonských válek a kontinentální blokády, neboť jejich vlna byla textilním průmyslem dále zpracovávána na sukno, ze kterého se šily i vojenské uniformy. Nízká rentabilita a následný úpadek je sledovatelný od 60. let 19. století. A přestože hlavní pozornost byla věnována zejm. valtickému panství, rozhodně nešlo o jediný knížecí velkostatek, na němž byly ovce merino, případně jiné plemena, chovány.
